🫣 Když máma vytáhla tu věc ze skříňky, vzduch v místnosti jako by ztuhl. Blesk ticha rozřízl prostor. Díval jsem se na ni, neschopen uvěřit vlastním očím. Malý lesklý předmět ležel na její dlani, odrážel tlumené světlo lampy a zdálo se, že se nám posmívá.

Nic neřekla. Jen těžce vydechla a pohlédla na otce. Jeho tvář zbledla. Nereagoval, nepromluvil. Jen tiše sevřel pěsti a odvrátil pohled. Máma stále držela „to“ v ruce, jako by se bála, že když ho položí, všechno zmizí – a ona se probudí. Ale tohle nebyl sen.

Srdce mi bušilo někde v krku. Nevěděl jsem, co říct, co si myslet. To přece nemohlo být to, co si všichni mysleli. Ale každá další vteřina ticha to jen zhoršovala.

— Co… to je? — zašeptala máma, aniž by spustila oči z předmětu.

Otec konečně zvedl pohled. V jeho očích byla směs viny, strachu a zvláštního klidu.
— Není to tak, jak si myslíš, — pronesl chraplavě.

Ale kdo by tomu uvěřil, když ve vzduchu už byl cítit pach lži?

Máma neodpověděla. Prostě šla do kuchyně a položila tu věc na stůl. Přišel jsem blíž. Byl to malý kovový váleček s tlačítkem na boku a drobným logem, skoro setřeným časem. Na první pohled nic zvláštního. Ale něco ve mně cvaklo. Po zádech mi přeběhl chlad.

Vzál jsem ho do ruky — byl lehký, ale působil živě. Uvnitř se něco tlumeně ozvalo.

— Nedotýkej se toho! — vykřikl otec nečekaně ostře. Jeho hlas byl téměř hysterický.

Trhl jsem rukou zpět. V jeho tónu bylo něco víc než jen strach o mě. Byl to strach o sebe.

Máma se na něj podívala takovým pohledem, že by v tu chvíli mohla zničit celý dům jen tichem.
— Bojíš se, že zjistíme pravdu? Že uvidím, kdo doopravdy jsi?

Mlčel. Jen jeho dech se zrychloval.

— Co jsi před námi všechny ty roky skrýval? — zeptala se, hlas se jí třásl.

Viděl jsem, jak se jí chvějí prsty, jak jí po tváři stekla slza – ne bolestí, ale pochopením. Něco v ní se zlomilo.

Otec k ní přistoupil, chtěl ji chytit za ruku, ale odstrčila ho. Předmět znovu zadrnčel – dutě, zlověstně.

— To zařízení… — začal koktavě. — Měl jsem ti to říct, ale…

— Co? — vyhrkla. — Co to je, Viktore?

Uhnul pohledem.
— Není to obyčejná věc… Je to nahrávka.

Ztuhli jsme.

— Jaká nahrávka?

Přejel si rukou po tváři, jako by chtěl setřít celé roky.
— Všechno to začalo před několika lety…

Zadržel jsem dech. To, co vyprávěl dál, převrátilo všechno, co jsem kdy o naší rodině věděl.

Řekl, že ten kovový váleček není jen flashdisk nebo nějaký gadget. Je to část projektu, který kdysi vyvinul pro soukromou firmu. Program, který dokáže nahrávat zvuky — i když je zařízení vypnuté.

Používal ho doma. Nejdřív „kvůli bezpečnosti“. Pak… ze zvědavosti.

Poslouchal nás.

Poslouchal rozhovory, hádky, noční šeptání. Poslouchal, jak máma pláče v kuchyni, jak mluvím s kamarády. Všechno se ukládalo.

Máma zbledla jako mramor.
— Ty jsi nás sledoval?..

— Ne! — vykřikl. — Chtěl jsem vás chránit!

Ale v jeho očích nebyla ochrana. Jen strach z odhalení.

Máma to nevydržela — popadla váleček a s prudkostí ho hodila o zeď. Narazil, odrazil se a dopadl na zem, zanechal v parketách hluboký otisk.

Ozvalo se tiché kliknutí… a pak hlas.

Naše hlasy.

Nejdřív můj, pak mámin. Mluvili jsme o něm. Říkali jsme, že se změnil. Že máme strach. Všechno to znělo se šumem, ale bylo to jasné. A potom — jeho hlas, také nahraný. Tlumený, ledový, šeptající:
— Nesmějí se to dozvědět. Nikdy.

Máma vykřikla. Zůstal jsem stát jako přimražený. Zdálo se, že se stěny přibližují, vzduch houstne.

Otec se sesunul na kolena.
— Nechtěl jsem… vymklo se to z rukou…

Ale už bylo pozdě.

Máma odešla z místnosti, aniž by se ohlédla. A já stál a díval se na to zařízení – malé, neškodné, a přitom zničilo všechno.

Teď se bojím otevírat šuplíky.
Bojím se, co v nich můžu najít.
Bojím se zjistit, co ještě nahrával.

Protože možná nejde o to zařízení.
Možná ten skutečný příšera nebydlí v technice.
Možná žije v nás.