Když mi po měsících vyřizování konečně zavolali z agentury, že máme možnost adoptovat tříletého chlapce jménem Matyáš, rozplakala jsem se. Byl to okamžik, na který jsem čekala roky – po všech těch testech, neúspěšných pokusech o IVF, po slzách, hádkách a tichu v prázdném domě. Můj manžel, Pavel, nebyl nikdy z těch, kdo by své emoce dával najevo. Řekl jen: „Dobře. Připrav všechno.“

Den, kdy jsme si pro něj jeli, byl pro mě jako zázrak. Malý stál v koutě sirotčince, s pohledem starším, než by měl mít jakékoli dítě. V očích měl něco… těžko popsatelného. Ne strach, ne zvědavost – spíš zvláštní prázdnotu. Vzala jsem ho do náruče, ale on nereagoval. Ani úsměv, ani pláč. Jen ticho.

Doma se první dny zdály klidné. Matyáš byl tichý, poslušný, jedl, co mu dám, spal bez potíží. Jen nikdy nemluvil. Vychovatelky říkaly, že je uzavřený, že potřebuje čas. A já věřila, že s láskou se všechno zlomí.

A pak přišel večer, který změnil všechno.

Pavel se nabídl, že ho poprvé vykoupe. Já jsem vařila večeři a slyšela z koupelny, jak se oba smějí – nebo jsem si to aspoň myslela. Najednou se ozval výkřik. Ne obyčejný, ale ten druh, kdy vám krev ztuhne v žilách.

„Bože! Martino, pojď sem! Teď hned!“

Vběhla jsem tam – a můj manžel stál, bledý jako stěna, ukazoval na chlapce ve vaně. Matyáš se díval na něj, s tím svým kamenným pohledem, zatímco voda kolem něj byla… temná. Ne, nebyla to krev – aspoň jsem si to nejdřív myslela. Ale ta barva, ten zápach…

Pavel se celý třásl. „Podívej se na jeho záda!“ zašeptal. A já to uviděla.

Na jeho kůži byly vyřezané jizvy. Ne jako od nehody. Byly to tvary. Symboly. Některé vypadaly jako písmena, jiné jako kruhy, a jeden – obrovský, uprostřed zad – připomínal oko. Oko, které jako by se na nás dívalo i přes tu kůži.

„To… to musíme nahlásit,“ zašeptala jsem. Ale Matyáš se najednou usmál. Poprvé od chvíle, kdy jsme ho poznali. Ten úsměv byl… nepřirozený.

„Maminko,“ řekl tiše, „to už není potřeba.“

A pak se voda ve vaně sama zvířila.

Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno, ale v ten moment jsem cítila něco, co neumím vysvětlit. Vzduch ztěžkl, žárovka zablikala, a ten chlapec – náš adoptovaný syn – začal tiše zpívat. Cizím jazykem. Slova, která nepatřila žádnému známému jazyku.

Pavel ho popadl a vytáhl z vody. „Musíme ho vrátit!“ křičel. „Okamžitě!“

Ale Matyáš se mu v náručí ani nebránil. Jen se znovu podíval tím pohledem, který jako by viděl skrz člověka. A řekl: „Tatínku, ty mě vrátit nemůžeš. Já už jsem byl doma. Dřív než ty.“

Od té chvíle se v domě začaly dít věci, které rozum odmítá. Noci, kdy jsme slyšeli kroky po chodbě, přestože byl Matyáš ve své posteli. Ráno jsme nacházeli otevřené dveře, zapálené svíčky, mokré otisky dětských nohou na podlaze – i když nikdo z nás tam nebyl.

Jednou jsem ho našla stát u zrcadla. Dlouho se na sebe díval, a pak mi řekl:
„To nejsem já, mami. Ten ve skle… to je ten, kdo přišel místo mě.“

Zavolala jsem psycholožku z agentury, zoufalá, že nám pomůže. Ale když přišla a strávila s Matyášem jen dvacet minut, zbledla a řekla, že musí odejít. Od té doby se mi neozvala.

Pavel mě prosil, ať ho odvedeme zpět. Jenže pokaždé, když jsme to chtěli udělat, něco se stalo – auto nešlo nastartovat, klíče zmizely, někdy jsme se probouzeli s křikem uprostřed noci a Matyáš stál u postele, tiše nás pozoroval.

Jedné noci jsem se probudila a on seděl na mé hrudi. V ruce držel moji fotku – roztrženou napůl. A řekl: „Maminko, dneska už budeš patřit ke mně.“

Ten výkřik, který ze mě vyšel, mě budil ještě měsíce. Pavel vtrhl do pokoje a vytáhl ho pryč. Od té chvíle ho už nikdy neviděl stejně.

Další den jsme odjeli. Jen tak, bez věcí. Nechali jsme dům, všechno. Ale po týdnu nám přišel dopis – bez odesílatele. Byla v něm dětská kresba. Náš dům. A tři postavy. Dva dospělí… a jedno dítě, které stálo mezi nimi a drželo je za ruce.

Pod kresbou bylo napsáno:
„Už jsme zase spolu.“